Mnoho provozovatelů nebo zájemců o zřízení kamerového systému se nás ptá, jak je to vlastně s legálností jejich používání. Tato oblast předpisů a zákonů je poměrně rozsáhlá a nejednoznačná, proto se ji pokusíme převést do laické řeči a potenciálním provozovatelům přiblížit. Pro zjednodušení budeme uvažovat pouze o použití kamerového systému soukromým subjektem či osobou, nikoliv státními orgány.

Rozdíly mezi kamerovými systémy z hlediska zákona

V tomto smyslu existují dva základní druhy kamerových systémů. Je to kamerový systém bez nahrávání a kamerový systém s nahráváním a archivací obrazového záznamu po určitou dobu.

1) Kamerové systémy bez záznamu

Jedná se o zařízení pro živé sledování snímaného prostoru na monitoru, ovšem bez možnosti přehrát zpětně, co se ve sledovaném prostoru odehrávalo a jaké osoby se v prostoru vyskytovaly. V těchto případech je legislativně situace mnohem jednodušší a je třeba řídit se jen obecnými předpisy na ochranu osobnosti (zejména Listina základních práv a svobod, Občanský zákoník). To znamená, že kamery nesmějí snímat prostory, kde lidé vykonávají soukromé záležitosti, typicky toalety, šatny, koupelny atd. a další místa, kde neočekávají, že mohou být sledováni. Také je nezbytné zajistit, aby o sledování prostoru kamerami byly osoby dostatečně informovány. Není-li pořizován obrazový záznam, není ani vyžadováno, aby osoby s monitorováním prostoru vyjadřovaly souhlas. Nicméně kamerové systémy bez záznamu jsou v současné době spíše minoritní záležitostí, protože:

• mají-li být účinné, vyžadují neustálou obsluhu sledující monitory
• neumožňují využití pro zpětné prokázání událostí, které se v prostoru odehrály
• cena záznamového zařízení je dnes již jen malou položkou v celkové ceně kamerového systému

Kamerový systém bez záznamu však nadále najde využití v případech, kdy by v objektu byla stálá služba tak jako tak, například ostraha areálu či budovy. Kamerový systém jí pak umožní sledovat více míst současně a tím případně i redukovat počet pracovníků ostrahy.

2) Kamerové systémy se záznamem

Zde je již třeba počítat s možností, že se takový systém stane zařízením pro automatizované zpracování osobních údajů. Proč osobních údajů? Zákon stanoví, že obrazový záznam osoby je považována za její osobní údaj. Zpracování osobních údajů nastává v případech, kde je možno dle kamerového záznamu rozeznat a identifikovat konkrétní osobu, což je většinou základním požadavkem montáže a správného nastavení kamer. Z této situace plyne zákonná povinnost zaregistrovat se u příslušného státního orgánu, což je Úřad pro ochranu osobních údajů (pomocí interaktivního elektronického formuláře). Tuto povinnost má provozovatel zpracování osobních údajů, kterým je ten, kdo rozhodl o zřízení kamerového systému a využívá informace z něj. Nikoliv ten, kdo jej fyzicky namontoval a spravuje po technické stránce. Na základě plné moci je však samozřejmě možné, aby registraci provedla za provozovatele montážní firma. Při pořizování, využívání a archivaci obrazových záznamů je třeba postupovat v souladu se "Zákonem o ochraně osobních údajů", který obecně upravuje zacházení se všemi druhy osobních údajů, mezi které patří i obrazové záznamy osob.

Požadavky pro registraci kamerového systému se záznamem

Aby mohl být kamerový systém zaregistrován a legálně provozován, je úřadem vyžadováno splnění několika podmínek:

• Stanovení účelu provozování kamerového systému. Tedy zdůvodnit dostatečně, proč je kamerový systém zřízen a jak přesně bude pro tento účel využíván.
• Stanovený účel musí být vážný a nesmí být snadno dosažitelný jinými prostředky. Například hlídání manipulace s nebezpečnými látkami nebo cennostmi, případně ochrana prostor, kde není možná trvalá přítomnost fyzické ostrahy.
• Obrazový záznam může být archivován jen po dobu nezbytně nutnou pro splnění stanoveného účelu a poté musí být zlikvidován. Úřad obvykle uznává 3 dny, ale u systémů bez stálé obsluhy (např. obytné budovy) je tolerováno i více.
• Záznam kamerového systému musí být chráněn před zneužitím, a to umístěním záznamového zařízení v zabezpečeném prostoru s omezeným přístupem a zpřístupněn jen určeným osobám (ochrana heslem) ve stanovených případech v souladu se stanoveným účelem. Zvláštní pozornost je třeba věnovat zabezpečení přístupu v případech, kdy je kamerový systém zapojen do internetu pro vzdálené sledování.
• Prostory snímané kamerovým systémem musí být výrazně označeny u všech vstupů.
• Všechny osoby oprávněné k pohybu ve snímaném prostoru (zaměstnanci firmy, obyvatelé domu) by měly ověřitelným způsobem vyjádřit souhlas s pořizováním jejich obrazových záznamů.
• Kamery nesmějí být umístěny na místech, kde lidé vykonávají soukromé záležitosti a obecně nesmí být poškozována důstojnost osob ve snímaném prostoru. Mělo by být zřejmé, že účel zřízení kamerového systému převyšuje zásah do soukromí dotčených osob.

Jak je vidět, podmínky pro provozování vlastního kamerového systému soukromou osobou či organizací jsou poměrně tvrdé a v mnoha případech se jeví jako nesplnitelné. Nicméně je nutno zdůraznit, že tyto podmínky jsou stanoveny pouze úředně, nikoliv zákonem a jedná se jen o názor úředníků. Dle něj je například v pořádku, když kamery zabírají vstupní dveře a chodby obytného domu, což jsou společné prostory. Naopak ale dle názoru úřadu není přípustná kamera ve výtahu, což prý společný prostor není. Není nám skutečně jasné, jaký je rozdíl mezi monitorováním nějakého zákoutí na chodbě a kabiny výtahu, pokud je obojí přístupno všem obyvatelům a návštěvníkům domu a obojí je jasně označeno výstražnou tabulkou o snímání prostoru kamerovým systémem. Dalším výrazným rozporem je to, že v případě bytových domů požaduje úřad souhlas 100% obyvatel domu. Není už ale stanoveno, zda stačí jeden podpis za každou bytovou jednotku nebo od každého dospělého obyvatele zvlášť. Dále tento požadavek nezohledňuje návštěvníky domu (příbuzenstvo obyvatel nebo dokonce pracovníky pošty nebo energetické firmy...), kteří by měli požívat stejnou ochranu soukromí, ale jejich souhlas vyžadován není. Přitom v případě služebních návštěv nemá taková osoba na výběr, zda do snímaného prostoru vstoupí nebo nikoliv.

Je zjevné, že ani samotní úředníci nemají příliš jasno, kde kamery být mohou a kde ne a stanovené podmínky jsou snadno zpochybnitelné. V praxi se například kamery do výtahů běžně instalují a jsou jistě obhajitelné ochranou majetku - interiéru kabiny výtahu, které často bývají poškozovány vandaly a přitom neexistuje jiný efektivní způsob, jak se vandalství ve výtazích bránit. Také jsou známy různé případy napadení, která se odehrála právě v kabinách výtahů a kterým mohla zřetelná přítomnost kamery zabránit.

Zmíněné podmínky jsou tedy jen názorem úřadu a jejich nesplnění neznamená automaticky porušení zákona, ale jen rozdílný právní názor. V takovém případě se lze proti případné sankci udělené úřadem soudně bránit, přičemž pokud bude použití kamerového systému dostatečně zdůvodněno, je pravděpodobné, že sankce nakonec udělena nebude. Je nutno vzít v úvahu, že Úooú slouží jednoúčelově k ochraně osobních údajů a že v této oblasti vykládá předpisy proti kamerovým systémům preventivně mnohem přísněji, než je nutné a bez ohledu na ochranu jiných oprávněných zájmů osob. Mnohdy vyjádření Úoou až absurdně chrání spíše pachatele trestné činnosti před dopadením tím, že klade ochranu osobních údajů nad ochranu zájmů potenciálních obětí. Naštěstí pro kamerové systémy mluví většinou oprávněné zájmy provozovatele, jako zejména ochrana majetku a zdraví. V krajním případě bude teprve nezávislý soud rozhodovat o tom, zda byla v daném konkrétním případě ochrana oprávněných zájmů provozovatele důležitější, než ochrana osobních údajů jiných osob nebo naopak.

Jsme přesvědčeni, že pokud má kdokoliv vážné důvody pro zřízení kamerového systému (ochrana majetku a zdraví), je schopen tyto důvody dobře formulovat a vyvaruje se nepřiměřeného narušování soukromí jiných osob, nemusí se zřízení kamerového systému vůbec obávat ani v případě, že nebudou přesně dodrženy podmínky Úooú. K tomu je také vhodné podotknout, že tento úřad je zcela zahlcen (stačí si všimnout, kde všude jsou kamery) a je nereálné, aby byly prováděny jakékoliv kontroly kamerových systémů z vůle samotného úřadu. Úřad s velkou pravděpodobností nezvládá ani kontroly v případech, kdy je na konkrétního provozovatele podána přímá stížnost.

Upozorňujeme, že se jedná pouze o laicky zjednodušený výklad předpisů, které je vhodné zvažovat při rozhodování o zřízení kamerového systému. Poskytne však alespoň náhled do problematiky. Podrobnější formulace názorů lze nalézt na webu Úřadu pro ochranu osobních údajů. Připomínáme ještě jednou, že jsou to skutečně jen názory odvozené z obecných zákonů týkajících se ochrany soukromí a důstojnosti osob, protože žádné speciální zákony pro provoz kamerových systémů neexistují. Nezávislé soudy se tímto názorem úřadu vůbec řídit nemusí a budou posuzovat vždy konkrétní případ ve všech souvislostech, zejména na rozdíl od Úooú jej konfrontovat s právem na ochranu dalších oprávněných zájmů osob (majetek, zdraví).